logo sokol

K a r a t e - d o    S h o t o k a n
S o k o l    V A M B E R K

HISTORIE KARATE


Pokud budeme chtít z širšího hlediska poznat vývoj bojového systému, dnes známého pod názvem karate, bude nutné nahlédnout do jeho historie a s tím spojených souvislostí. V Číně existují bojové systémy již několik tisíc let. Už za doby vlády "Žlutého císaře", ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, bylo obyvatelstvu nařizováno pěstovat pohybová a bojová cvičení. Číňané už v té době věděli, že tato cvičení slouží zároveň jako účinná metoda pro utužování těla a zachování zdraví. Později tento princip nařízení převzal i další Čínský císař Jüa. Důkazem mohou být některé archeologické nálezy váz na území Číny, pocházející z doby před více jak tisíci lety před našim letopočtem, na kterých jsou reliéfně znázorněny techniky pěstního zápasu a také některá držení v zápasnických chvatech.

Toto tělesné cvičení zavedl podle všeobecně přijímané verze indický buddhistický misionář Boodhidharma (Čínsky Ta-Mo - japonsky Daruma Taishi), po svém příchodu do kláštera Shaolin kolem roku 520 n. l. Tento (z pohledu vývoje bojových systémů) historický klášter, opřený množstvím legend a mýtů, se nachází v Čínské provincii Henan. Klášter dal v roce 477 n. l. postavit císař Siao-wen jako poctu buddhistickému učiteli Bhadrovi. Boodhidharma toto cvičení nazval "Shih-po-Luo-han-sho", v překladu "osmnáct rukou Luo-han". Slovo "Luo-han" označuje huddhistické svaté, tzv. Arhaty. Takto jsou nazýváni ti, kteří dosáhli nirvány. Toto ucelené tělesné cvičení sloužilo zároveň i jako doplněk k meditačnímu směru buddhismu, který Boodhidharma rovněž v tomto klášteře zavedl. Některé prvky tohoto cvičení vycházely z původního indického bojového systému, nazývaného "Vanžrámúští", v p?ekladu "tvrdá pěst". V Indii v té době směla tento bojový systém praktikovat pouze šlechta Kšátrijú, z které pocházel i sám Boodhidharma.

Další metoda, kterou podle legendy údajně Boodhidharma zavedl spolu s doplněním o vlastní verzi dechových cvičení, podporujících meditační praktiky, je obsažena v systému Ekkin-Kyo. Z tohoto systému měli mít shaolinští mniši údajně schopnost čerpat duševní a fyzickou sílu, díky které pak prosluli po celé Číně pro jejich odvahu, statečnost a vynikající bojové schopnosti. Tento systém se stal základem pro později vyvinuté legendární shaolinské Kempo, neboli Chuan-fa (Chuan: metoda, způsob; fa: pěst).

Vývoj bojového systému karate na Okinawě byl ovlivňován několika aspekty, probíhajícími nezávisle na sobě jak z časového, tak i z historického pohledu. Největšího rozmachu ve svém vývoji doznal tento bojový systém nikoli v kolébce svého vzniku v Číně, ale paradoxně až na Okinaše, kam byl z Číny ve své původní formě přenesen. Okinawa, v doslovném p?ekladu "rosa v otevřeném moři", je hlavním ostrovem souostroví Ryukyu (čínsky "Liu-Chiu"), ležícího mezi Taiwanem a Japonskem. Vývoj tohoto bojového systému na Okinawě ovlivnilo mnoho faktorů, mezi kterými důležitou roli sehrálo rovněž i zeměpisné umístění tohoto ostrova.

Bojový styl Chuan-fa byl importován na Okinawu přibližně někdy kolem 10. století našeho letopočtu čínskými mnichy. Ti se na svých cestách, za účelem šíření učení buddhismu, dostali až na tento ostrov. Ostrov Okinawa je ve spojení s bojovými systémy Tode a Kobudo důležitým historickým místem (něco jako byl Řím pro Evropu, kde došlo v průběhu osmi staletí (mezi obdobími Sui a Ming) díky již zmíněnému systému Chuan-fa ke značnému vývoji a následnému rozmachu těchto bojových systémů. Tento vývoj poznamenal především již vytvořený domorodý bojový systém, který byl na Okinawe v té době už delší čas praktikován pod různými názvy jako Reimyo Tode ("podivuhodná čínská technika"), Shimpi Tode ("tajemná čínská technika"), Tode, Toudi, nebo také zkráceně Te.

Samotný vznik původního okinawského systému boje bez použití zbraně je z historického pohledu odhadován na dobu zhruba před více jak 1000 lety. V té době ještě nebylo používání klasických bodných a sečných zbraní na Okinawě běžnou záležitostí. Pro místní obyvatelstvo byla v té době znalost určitého způsobu boje bez použití zbraně životní nutností a často i otázkou přežití.

Někdy kolem roku 1470 začalo docházet na Okinawě k vojensky podněcovaným nepokojům. Tyto mocenské šarvátky vyvrcholily roku 1479 svržením staré dynastie Sho, vedené králem Sho-Hashi. Nový král nástupnické dynastie Sho-Shin vydal královský výnos Haitorei, kterým pod trestem smrti zakazoval každému bez výjimky nosit zbraň.

Toto nařízení se současně vztahovalo i na praktikování bojového systému Tode, který se proto dále musel cvičit v naprosté tajnosti převážně v noci, pod rouškou tmy, nebo na dobře skrytých místech. Tomu, kdo by byl přistižen při jeho praktikování, hrozil nejpřísnější trest.

Roku 1604 vydala japonská vláda na Okinawě zákon, zakazující vlastnění veškerých zbraní.

Atmosféra krutosti okupantů vůči domorodému obyvatelstvu neustále houstla. Tento neudržitelný stav podnítil příslušníky okinawské šlechty k rozvoji Tode, boje beze zbraně, zatímco obyčejné obyvatelstvo, které tvořili většinou řemeslnící, rolníci a rybáři, začalo používat předměty denní potřeby, včetně pracovních nástrojů a přetvářet je tak na velice účinné zbraně.

Později, když na Okinawě začala vzkvétat obchodní činnost, začali obyvatelé Okinawy více cestovat mimo ostrov. Své obchodní aktivity začali rozvíjet do Číny, Japonska, Koreje a posléze i do Indonésie, Vietnamu, Thajska a Filipín. Ze svých obchodních cest si přinášeli s sebou mimo jiné i poznatky o bojových systémech těch zemí, které při svých cestách navštívili. Takto získané dovednosti dokázali obyvatelé Okinawy, s využitím staletých zkušeností ze svého systému Tode, přetvořit pro vlastní použití a vyvinout tak velmi účinný bojový systém. Vývoj takto importovaných způsobů boje bez použití zbraní a jejich prolínání spolu s domorodým uměním Tode probíhal na Okinawě zhruba po tři století. Během tohoto časového úseku postupně došlo k vytvoření bojového systému, který byl již v té době na velmi vysoké úrovni.

V Japonsku bylo okinawské karate poprvé neoficiálně představeno v Kyoto v roce 1916 při příležitosti svátku bojových umění. Tuto ukázku tehdy provedl představitel okinawského stylu Shuri-te mistr Gichin Funakoshi.

V březnu roku 1921 navštívil v rámci státní návštěvy Okinawu tehdejší japonský princ Hirohito, kde mu bylo při této příležitosti představena na hradě Shuri ukázka karate. Uspořádáním této ukázky byl pověřen opět mistr Funakoshi. Tato demonstrace na prince tehdy učinila velmi hluboký dojem a po svém návratu zpět do Japonska se o ni zmínil před ministrem školství a kultury.

Na tomto základě obdržela v roce 1921 okinawská společnost pro bojová umění Okinawa Shobu-Kai nabídku japonského ministerstva kultury, která obsahovala žádost o oficiální představení okinawského karate na japonské půdě.

Na základě rozhodnutí Okinawa Shobu-Kai odjíždí tehdy 53letý mistr Funakoshi do Japonska s tím, že po provedení ukázky karate, jejíž konání bylo stanoveno na 1. dubna 1922 v dívčí vyšší škole v Tokiu, se vrátí zpět na rodnou Okinawu. Jeho demonstrace karate však vyvolala u Japonců tak silnou odezvu, že vlivem dalších okolností mistr v Japonsku už zůstal. Tam se až do konce svého života věnoval výuce a propagaci karate.